Emoce – projevit či potlačit?

Jaký máte přístup ke svým vlastním emocím? Někteří lidé je vítají jako obohacující součást jejich života, někteří si myslí, že emoce lidi oslabují a ztrapňují a měly by se potlačovat. Další lidé si myslí, že některé emoce je v pořádku prožívat (radost, štěstí), jiné by se měly potlačit (zlost, strach, smutek). A někteří nevědí co s nimi dělat a tak se snaží před nimi utéct.

Ukazuje se, že tato meta-emoční filosofie rodičů je velice důležitá pro budoucnost jejich dětí. Předpovídá, jak (jestli vůbec) se dítě naučí regulovat své vlastní emoce. Protože tyto dovednosti jsou přímo spojené se sociální kompetencí dítěte a to, jaké pocity máte ohledně emocí, může hluboce ovlivnit budoucí štěstí vašeho potomka. Ke šťastnému dítěti vás dovede jediná meta-emoční filosofie. Cítit pohodu se svými vlastními emocemi, abyste mohli přivést své dítě k pohodě s těmi jeho. Umíte nahlas označovat své vlastní emoce? Zkuste to. Když pociťujete štěstí, zlost, znechucení, radost, prostě to nahlas řekněte. Partnerovi nebo třeba jen tak do vzduchu, ale nahlas. Jak vám to půjde?

Emoce se nedají hodnotit jako dobré nebo špatné, prostě tu jsou. Ani aktivním odsuzováním či aktivním ignorováním se emoce nevytratí. Rodiče by měli místo emocí hodnotit chování, které z toho vyplývá a dávat mu ty správné mantinely. Může být v pořádku cítit hněv, ale ne násilné chování, které z toho vyplývá. Pokud mantinely nestanovíte a necháte chování dítěte volný průběh, statisticky vychováte nejproblémovější děti ze všech rodičovských stylů, jaké byly kdy zkoumány (John Medina). Je jen mýtus, že dát průchod svým emocím změní všechno k lepšímu (např. že když vybuchnete, zmírní se váš vztek). Takřka půl století dlouhý výzkum však ukazuje, že „upustit páru“ ve skutečnosti agresi zvětší. Jediná chvíle, kdy vyjádření zlosti tímto stylem pomáhá, je tehdy, je-li toto vyjádření doprovázeno i konstruktivním řešením problému. Jak si všimnul C. S. Lewis v jedné knize z řady Letopisů Narnie: „Pláč je sám o sobě v pořádku, dokud trvá. Ale dříve nebo později budeš muset přestat a potom se budeš muset rozhodnout, co uděláš.“

Haim Ginott (1922 – 1973), americký psycholog, jeden z nejvlivnějších psychologů své generace koncem 60. let předložil názory, které se od té doby, po letech testování, osvědčily jako nesmírně jasnozřivé. Příklad: stojíte někde ve frontě a dítě si neodbytně usmyslí, že chce pít. Jaké mohou být vaše reakce? Nedbáte pocitů dítěte a řeknete, že musí počkat, že tady pití není. Nebo řeknete ať je zticha a nedělá ostudu. Anebo mlčíte a trapně se usmíváte, zatímco dítě získává převahu. A co na to Ginott? Použijte empatii. Uznejte pocity dítěte a vciťte se do něj. Stačilo by říct: „Máš žízeň, viď? Trochu se napít by bylo příjemné. Škoda, že tady sebou nic nemáme. Taky bych se napil“. Tím, jak verbalizujete pocity dítěte a schvalujete je, signalizujete své porozumění.

Empatické reflexy a vyučovací strategie, které je obklopují, jsou jediné chování, o němž se trvale ví, že zmírňuje intenzívní emocionální situace. Neutíkejte od reakcí svého dítěte, ale jděte jim vstříc. Je prokázáno i vědecky, že empatie uklidňuje. Např. lékaři, jejichž tep a teplota pokožky byla během klinického rozhovoru synchronizovaná s týmiž faktory u jejich pacientů, shledávali, že jejich pacienti se léčí rychleji a úplněji, než pacienti lékařů, jejichž fyziologické rysy se nesynchronizovaly. Stejně tak je jasné, že emoce jsou nakažlivé. Jsou-li lidé kolem vás vzteklí, násilní nebo veselí, často dostanete tytéž pocity. Když dítě upadne a všichni kolem se začnou tvářit vyděšeně, jak se asi bude tvářit a chovat to dítě? A naopak, když všichni řeknou „Bác!“ a začnou se smát, začne se smát i dítě, i když ho to třeba trochu bolí. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Naše dcera Kristýnka (20 měsíců) většinou když upadne, tak konstatuje „Bác!“ nebo „Au!“, zvedne se a běží dál. Maximálně si ještě opráší kolena.

A jak empatie funguje? Pokud člověk vnímá empatii, chemie v mozku zapůsobí a bloudivý nerv uvolní tělo. Tento nerv propojuje mozkový kmen s dalšími oblastmi těla, včetně břicha, hrudi a krku. Empatie, laskavost a mluvení o pocitech nahlas pomáhá dítěti regulovat a poznávat jeho emoce. Dítě totiž ještě neumí přiřazovat k emocím jejich názvy a tohle mu v tom ohromně pomáhá.

Chcete-li vychovat empatické děti, musíte empatii taky pravidelně trénovat a používat. Se svým partnerem, přáteli, spolupracovníky. Čím víc empatie dítě uvidí, tím sociálně kompetentnějším se stane a tím bude šťastnější. A vy s ním.

Přeji vám v tom hodně úspěchů.

Miroslav Wilczek

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.